ALGOLOGIE 

Třída Mesostigmatophyceae

Celková charakteristika

Trošku zvláštní linie, která byla definována na základě SSU rDNA (18S) (Marin a Melkonian 1999) a později potvrzena také díky mitochondriálnímu a chloroplastovému genu (Rodríguez-Ezpeleta a kol. 2007). Sladkovodní skupina jednobuněčných bičíkovců (Mesostigma) nebo vláknitých řas (Chaetosphaeridium) rozmnožující se dělením, pomocí zoospór a také pohlavně (oogamie). Bičíkatá stádia pokrývají šupiny charakteristického vzhledu (podrobnosti viz. Marin a Melkonian 1999).

Stavba buněk a stélek

Jednobuněčné bičíkaté (Mesostigma) a vláknité stélky (Chaetosphaeridium). Dvou bičíkaté zoospóry, délka bičíků je různá (kratší, stejně dlouhá nebo delší, než délka zoospór), chloroplast s pyrenoidem, bez stigma nebo se stigmatem. S typickými mikrotubulární kořeny, které jsou relativně komplikované – tzv. mnohovrstevná struktura (multilayered structure, MLS). Zoospóry s bičíky jsou pokryty jednou nebo více vrstvy stejných nebo šupin různých tvarů.

Rozmnožování

nepohlavní – dělení na dvě části (tzv. bipartition) a pomocí zoospór

pohlavní – oogamie

Ekologie

Skupina žijící ve sladkých vodách.

Fylogeneze

Třída Mesostigmatophyceae byla popsána v roce 1999 Marinem a Melkonianem na základě jaderného genu (18S rDNA), typických mikrotubulárních kořenů bičíků (multilayered structure, MLS) a přítomnosti šupin na zoospórách a jejich bičících. Přibuzenské vztahy mezi Mesostigmatophyceae  a ostatními streptophytními liniemi zelených řas podle 18S rDNA zůstávají stále nejasné. 

Systém

(z celé třídy jsou známy jen dva rody - každý z nich je řazen do zvláštního řádu)

• Mesostigma – bičíkovec žijící ve sladkovodních biotopech, prozatím znám jen jeden druh.Ve starší literatuře ho můžeme ještě najít v třídě Prasinophyceae, po pravdě rečeno není úplně jisté, jestli je Mesotigma nejprimitivnejěí Streptophyta, nezávislá vývojová linie v houští větví se sumárním názvem Prasinophyceae nebo něco úplně zvlášť. Zajímavá potvora.

• Chaetospheridium - rod vláknitým typem stélky, které je složena z buněk kulovitého tavru, každá buňka má dlouhý chlupovitý výběžek. Žije epifyticky na vláknitých řasách. Starší literatura ji uvádí jako součást ř. Chaetophorales (Chlorophyta) 

Třída Chlorokybophyceae

Zatím zahrnuje pouze rod Chlorokybus (atmophyticus), který tvoří sarcinoidní balíčky z oválných buněk a je zaznamenán z aerických lokalit a z půdy, nijak hojně. Víc se o nich rozumně říct nedá.

Třída Klebsormidiophyceae

Zahrnuje jeden rod: Klebsormidium (Pozn 1.), který má ovšem 39 druhů (Guiry 2012) a jsou poměrně hojné. Fylogenetické analýzy na základě chloroplastového genu (rbcL) potvrdily velkou genetickou diverzitu uvnitř rodu Klebsormidium a ukázaly, že tradičně používané morfologické znaky při determinaci jednotlivých druhů neodpovídají vymezení jednotlivých větví a jsou homoplasické nebo plesiomorfické a proto je nutné jejich přehodnocení (Rindi a kol. 2008, Sluiman a kol. 2008).

 Rod Klebsormidium je celosvětově rozšířený (Lee a Wee 1982, Broady 1996, Lokhorst 1996, John 2002, 2003), který roste ve vodních prostředích (řeky, potoky, rašeliniště), terestricky (skály, kameny, kůra stromů, stěny domů) i v půdě (John 2002, Deason 1969, Smith a kol. 2004, Lukešová 2001). Je charakteristický vláknitými stélkami, buňky obsahují nástěnný chloroplast s pyrenoidem.

Rozmnožování: nepohlavní-fragmentací stélky a pomocí zoospór se dvěma asymetrickými bičíky a typickými mikrotubulární kořeny, které jsou relativně komplikované – tzv. mnohovrstevná struktura (multilayered structure, MLS), pohlavní-izogamie. V telofázi se zakládá jen vřeténko, oddělení dceřiných protoplastů uskutečňuje jen plazmatická membrána, která prstencovitě vrůstá od okraje ke středu. Netvoří se fragmoplast.

Zástupci: např. Klebsormidium  flaccidum, K. nitens

Podle McCourt a kol. (2000), Karol a kol. (2001), Turmel a kol. (2002) patří ještě jeden druh do příbuznosti rodu Klebsormidium, je to Entransia fimbriata. Rod  Entransia byl původně popsán jako Zygnematophyceae (Hughes 1948).

Třída  Coleochaetophyceae

Tvoří hetrotrichální vlákna, která se sdružují dohromady v disk. Buňky obsahují parietální chloroplasty s pyrenoidem. Rozmnožují se nepohlavně: fragmentací stélky a zoosporami, ale mnohem častější je pohlavní rozmnožování, oogamie. Dělení: vřeténko se stává základem fragmoplastu, příčná přepážka vzniká jako buněčná destička.

• Coleochaete – tvoří disky, které se formují z heterotichálních vláken. Z vegetativních buněk trčí jeden velmi nápadný dlouhý chlup. Při pohlavním rozmnožování (oogamii) se dvou bičíkaté spermatozoidy z antheridia zachytí v zúžené části lahvicovitého oogonia. Vzniklá zygota se velmi zvětší a její povrch je pokryt jalovými vlákny z okolních buněk, které se přemění na korovou vrstvu. Mezi ˝korovou vrstvou˝ a vlastní zygotou je ještě další, hnědě zbarvená vrstva. Tento sporokarp pak přezimuje. Na jaře se rozdělí na 16-32 zoospor, ze kterých vznikne nová vegetativní stélka. Tento způsob života a morfologický vzhled je hodně podobný tvorbě sporofytu u játrovek, ještě stále se můžeme  leckde setkat s tzv. coleochaetovou hypotézou, která postulovala vznik vyšších rostlin z této skupiny. Molekulární metody tuto hypotézu ale vyvrátil.