Sinice a řasy pro širokou veřejnost a novináře

Oddělení sinice – Cyanobacteria
Oddělení ruduchy – Rhodophyta
Oddělení obrněnky – Dinophyta
Oddělení skrytěnky – Cryptophyta
Oddělení hnědé řasy – Chromophyta
Třída zlativky – Chrysophyceae
Třída rozsivky – Bacillariophyceae
Třída chaluhy – Phaeophyceae
Třída různobrvky, “žlutozelené řasy” – Xanthophyceae
Oddělení krásnoočka – Euglenophyta
Oddělení zelené řasy – Chlorophyta
Třída Chlamydophyceae
Třída zelenivky – Chlorophyceae
Třída spájivky – Zygnemophyceae
Třída parožnatky – Charophyceae

 

Oddělení sinice – Cyanobacteria

Sinice jsou velice jednoduché prokaryotické organismy – s jistým zjednodušením je možno říci, že se jedná o gramnegativní bakterie s chlorofylem a a několika dalšími barvivy (tzv. fykobiliny). Genetickou informaci nese jediná kruhová molekula DNA, hlavní organelou v buňce jsou ploché váčky (thylakoidy), na kterých jsou umístěny fotosyntetické pigmenty. Buňky jsou často obaleny slizem. Rozmnožují se výhradně nepohlavně.

Sinice mohou být:

Anabaena náhled

-jednobuněčné (Synechococcus)
-jednoduchá vlákna (Oscillatoria, česky drkalka)
-jednoduchá vlákna se specializovanými buňkami pro fixaci vzdušného dusíku – tzv. heterocyty (Anabaena)
-větvená vlákna (Stigonema)

 

Jsou to nejstarší fotosyntetizující organismy (3.5 miliardy let – prekambrium). Patrně hrály rozhodující úlohu ve vytváření kyslíkaté atmosféry na Zemi. Vzhledem ke své jednoduché stavbě mají obrovskou schopnost přežívat nepříznivé podmínky. Proto se vyskytují v téměř všech biotopech na Zemi, včetně extrémních stanovišť (horké prameny, pouště, polární oblasti atd.). Zajímavé je rovněž jejich časté vstupování do symbiotických vztahů s jinými organismy. Často tvoří s houbou lišejníky, žijí symbioticky i v tkáních vyšších rostlin (játrovka r. Blasia, hlevíky r. Anthoceros, kapradina r. Azolla, cykasy ). Touto cestou ze sinic vznikly pravděpodobně také chloroplasty rostlin (tzv. symbiotická teorie). Jejich přemnožení ve znečištěných vodách způsobuje tzv. vodní květ – to je v současnosti velmi bězný jev na většině stojatých vod v ČR. Mnohé druhy sinic produkují toxiny (např. častá součást vodních květů r. Microcystis). Na druhou stranu jsou mnohé druhy jedlé.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Oddělení ruduchy – Rhodophyta

Převážně mořské organismy, jen málo z nich je sladkovodních. Mají velké množství stavebních plánů stélek-od jednobuněčných mikroskopických až po složité pletivné stélky makroskopických rozměrů. Nikdy však nemají jakákoliv bičíkatá stádia – ani při rozmnožování. Obsahují chlorofyl a, mají i fykobiliny (jako sinice). Mají velice složité životní cykly, rozmnožují se nepohlavně i pohlavně (oogamicky).

Batrachospermum náhled

Povrch buňky je často kryt mohutnou polysacharidovou stěnou – polysacharidy v ní obsažené se dají využívat jako průmyslové suroviny (například agar). Ruduchy se rovněž používají jako potravina (mořský rod Porphyra je pod názvem nori v Japonsku pěstován a konzumován ). Sladkovodní druhy většinou signalizují čistou vodu – tudíž jsou poměrně ohroženou skupinou.

 

Zástupci:
r. Corallina – velmi častý mořský rod, snadno inkrustuje vápencem a existují mnohametrové geologické sedimenty z odumřelých stélek tohoto rodu.
r. Batrachospermum – přeslenitě větvený sladkovodní rod.
r. Lemanea – jeví se jako tenká trubice, ale má přesleny větví jako Batrachospermum, jež směřují do centra trubice a ne ven. Má i podobnou ekologii – roste epiliticky (na kamenech) v rychle tekoucích čistých vodách.
r. Gelidium – jeden z nejčastějších průmyslových zdrojů agaru.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Oddělení obrněnky – Dinophyta

Obrněnky jsou v naprosté většině volně žijící bičíkovci. Mají velmi složité životní cykly, při nichž se ovšem mohou vyskytovat i přisedlá a amoeboidní stádia. Velké množství obrněnek nemá fotosyntetický aparát a živí se heterotrofně. Některé jsou v podstatě schopné i aktivního lovu a fagotrofie. Proto bývá často toto oddělení považováno za svéráznou skupinu prvoků. Mají-li chlorofyl, pak jsou to chlorofyly a a c.

Ceratium náhled

Povrch těla je zpravidla kryt mocnou celulózní schránkou. Mají velmi zvláštní jádro, zvané dinokaryon. Je obrovské, obsahuje asi 10x víc DNA, než by bylo obvyklé. Chromosomy dinokaryonu jsou trvale kondenzované a nemají histoproteiny. Obrněnky mají schopnost produkovat značné množství jedovatých látek. Jejich přemnožením v moři nebo brakických vodách vzniká červený, velmi toxický vodní květ, tzv. red tide.
Mají zásadní ekologický význam, jako druhá nejvýznamější skupina producentů mořského planktonu (po rozsivkách). Ve sladkých vodách závažnější ekologickou roli nemají, vyskytují se spíše v čistších vodách.

K nejběžnějším rodům patří:
Ceratium, Peridinium – oba rody mají mnoho druhů , sladkovodních i mořských.
Noctiluca miliaris – součást mořského světélkujícího planktonu.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Oddělení skrytěnky – Cryptophyta 

Cryptomonas náhled

Skupina malých bičíkovců. Obsahují chlorofyl a a c a fykobiliny jako sinice.
Kromě vlastního jádra mají ještě organelu zvanou nukleomorf, což je degenerované jádro endosymbionta, kterého kdysi předek skrytěnek pozřel a vytvořil si z něj chloroplast. Tato teorie vzniku všech chloroplastů u rostlin je dnes široce přijímána a existence nukleomorfu u skrytěnek je jeden z jejich hlavních podpůrných argumentů.
Mají velký ekologický význam. Jejich povrch je totiž dosti měkký a jsou dobře stravitelné pro různé planktonní heterotrofy. Co je pro konzumenty možná ještě důležitější – jsou chladnomilné. Proto tvoří první jarní plankton, často se rozvíjejí ještě pod ledem a brzo na jaře představují hlavní zdroj výživy ve vodě.

Nejběžnějším zástupcem je rod Cryptomonas.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Oddělení hnědé řasy – Chromophyta

Velice rozsáhlé oddělení, které zahrnuje sedm tříd na první pohled velice různých organismů. Patří sem například mikroskopické rozsivky, stejně jako mnohametrové mořské chaluhy. Tato skupina má ale celou řadu shodných mikroskopických, ultrastrukturálních a biochemických znaků:

  • mají chlorofyl a a c, většinou i xantofyl fukoxanthin
  • chloroplasty mají 4 membrány, dvě z toho jsou membrány endoplazmatického retikula, většinou spojeného s jádrem. Pod povrchem chloroplastu probíhá zpravidla věncovitá lamela – vyznačuje polohu chloroplastové DNA
  • thylakoidy jsou srostlé po trojicích
  • zásobní látka je chrysolaminaran, uložený mimo chloroplast, nikdy škrob (další zásobní látky jsou olej, polyfosfátová zrnka – volutin, aj.)
  • bičíkatá stádia mají dva heterokontní (nestejnocenné) bičíky, které se liší délkou, funkcí i strukturou mastigonemat

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Třída zlativky – Chrysophyceae

Převážně bičíkovci, měňavky nebo kapsální organismy. Jejich chloroplasty obsahují kromě chlorofylů (a a c) fukoxanthin – ten dominuje a vytváří zlatohnědou barvu chloroplastu. Všechny získávají z organické hmoty dusík i uhlík (tzv. mixotrofní způsob výživy) a vitamíny B1 a B12. Jsou často i fagotrofní – žerou všechno od velikosti bakterií až po rozsivky a zelené řasy. Od jednoho způsobu výživy ke druhému mohou některé druhy volně přecházet v závislosti na nabídce živin v okolí (tzv. nutriční

Hydrurus náhled

oportunismus).

 

Některé druhy zlativek produkují toxiny, tvoří i silně zapáchavé látky a mohou vytvářet i vodní květy. Sladkovodní druhy preferují nejvíce jemně kyselé a měkké vody (nízká alkalinita a konduktivita), spíše chudší na živiny.

Zástupci:
r. Dinobryon - v jemně kyselých a čistších vodách vytváří planktonní keříčkovité kolonie, jeho buňky jsou uzavřeny každá ve své ampulovité nádržce.
r. Mallomonas - v planktonu volně žijící bičíkovec, který má povrch těla kryt periplastem a křemitými šupinami.
Hydrurus foetidus - porůstá kameny v horských potocích, vytváří bohatě větvené kolonie s mocným slizem. Intenzívně zapáchá – odtud foetidus – smrdící.
Distephanus(Dictyocha) speculum - patří do skupiny tzv. silikoflagelátů, tj. bičíkovců s vnitřní křemičitou kostrou. Je to velice významná složka mořského planktonu.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Třída rozsivky – Bacillariophyceae

Gyrosigma náhled

Velká skupina jednobuněčných řas. Povrch jejich těla je kryt pevnou dvoudílnou křemičitou schránkou – frustulou. Připomíná krabici s víkem. Frustula má velmi charakteristickou stavbu, podle které se rozsivky určují. Je jich ohromné množství – dosud bylo popsáno skoro tři sta rodů a 10 až 12 tisíc druhů. Jsou nejvýznamější součástí mořského planktonu, ale velmi hojné jsou i ve sladkých vodách, jako plankton i bentos a perifyton. Vyskytují se rovněž v půdě i jako aerofyty.

Podle tvaru schránek rozlišujeme dvě základní skupiny:
1. Centrické rozsivky - jsou radiálně souměrné. Tento typ převažuje v mořích, ve sladkých vodách nejsou tak výrazně zastoupeny. Jedná se patrně o vývojově původnější skupinu.
Nejběžnější jsou mořské rody Chaetoceros a Actinocyclus,ve sladkých vodách pak rody Cyclotella a Melosira.
2. Penátní rozsivky - jejich schránky jsou podélně protáhlé. Jsou více zastoupeny ve sladkých vodách. Je jich velké množství, k nejčastějším patří rody Navicula, Pinnularia a Nitzschia.

Schránky fosilních rozsivek se usazují v mohutných sedimentačních vrstvách a vytvářejí tím horninu diatomit neboli křemelinu, která má široké technické využití.
Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Třída chaluhy – Phaeophyceae

Skupina asi 1500 druhů řas, které v drtivé většině žijí v litorálu moří. Vyhledávají zejména studená moře, ale i v tropech jich je hodně. Ačkoliv několik zástupců má stélky mikroskopické, většina z nich jsou makroskopické řasy, dosahující velikosti až 50 m.

Sargassum náhled

Jejich stélka (stichoblast) se obvykle skládá z obdoby kořenů – rhizoidu, obdoby stonku – kauloidu a obdoby listu – fyloidu. Některé druhy mají plovací měchýře, které jim ulehčují nadnášení stélek ve vodním sloupci.
Mají velmi komplikované životní cykly, dochází k rodozměně – jak izomorfní, tak heteromorfní. Můžou žít i několik let. Několik druhů se využívá jako potrava – zejména v japonské kuchyni.
Zástupci:
Ectocarpus siliculosus - primitivní chaluha, které má jen jemná větvená vlákna. Žije kosmopolitně, často i v brakických vodách
Dictyota dichotoma - drobná (cca 10 cm), pravidelně vidličnatě větvená, typický druh pro litorál Středozemního moře.
r. Macrocystis – velká chaluha která tvoří podmořské “lesy”, může mít až 60 metrů. Průmyslově je využívaná na produkci alginátů. Nejvíc rozšířena v severovýchodním Pacifiku.
r. Fucus – velice hojný rod o mnoha druzích. Žije ve všech světových mořích, ale hlavně na skalnatém pobřeží severní polokoule.
r. Sargassum – zástupci tohoto rodu žijí jednak jako volně se vznášející druhy v Sargasovém moři, ale i jako přisedlé druhy, mj. hojné i ve Středomoří.

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem .

Nahoru

 

Třída různobrvky, “žlutozelené řasy” – Xanthophyceae
Mají skoro všechny organizační stupně stélek, od bičíkovců až po sifonální stélky. Jedná se o paralelní vývojovou skupinu k zeleným řasám – jsou jim vzhledově velice podobné, liší se ale výrazně biochemicky. Je jich asi 600 druhů v 90 rodech. Většinou jsou půdní nebo sladkovodní.

Vaucheria náhled

Pigmenty v chloroplastech jsou stejné jako u zlativek (Chrysophyceae), jen fukoxathin chybí, proto jsou chloroplasty žlutozelené. Jako zásobní látku nevytvářejí škrob, což je nejdůležitější praktický rozlišovací znak mezi Xanthophyceae a zelenými řasami – barvení jodem u nich žádný škrob neodhalí, u zelených řas ano.)
Některé druhy mají zajímavou dvojdílnou stěnu, která např. na koncích vláken tvoří tzv. H-kusy (Tribonema, Ophiocytium).
Bičíkatá stádia mají dva nestejnocenné bičíky (jen jeden má mastigonemata a druhý je holý). Proto jsou ve starší literatuře označovány jako Heterokontae, neboli různobrvé.
Zástupci:
r. Botrydiopsis – běžný kokální rod , hlavně půdní.
r. Tribonema - vláknitá řasa, která se vyskytuje např. v kalužích brzo na jaře a to i ve velkém množství. Její buněčná stěna má nápadné H- kusy.
r. Botrydium – má mnohojadernou sifonální stélku. Vytváří makroskopické (cca 2mm) vakovité útvary (česky je někdy nazývána vakovka), které se na vlhké půdě zachycují rhizoidy (např. na dně vypuštěných rybníků).
r.Vaucheria – rozsáhlý rod (asi 70 druhů). Stélka je makroskopické sifonální vlákno, které připomíná houby ze skupiny Oomycetes. Vytváří rozsáhlé “plyšové” nárosty např. na dně příkopů u silnic (starý český název je posypanka). Má velmi komplikované rozmnožování.

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

 

Oddělění krásnoočka – Euglenophyta 

Euglena náhled

Jednobuněční, většinou volně žijící bičíkovci. Jejich chloroplasty obsahují chlorofyl a a b (toho jen malé množství). Povrch buňky je kryt tzv. pelikulou, což jsou šroubovitě vinuté bílkovinné proužky (umožňují proměnlivost tvaru buňky). Některé druhy (Trachelomonas, Strombomonas) mají na povrchu hnědě zbarvenou pevnou schránku – loriku. Ta je tvořena ze slizu, který je mineralizován železem a manganem.
Z lahvicovité nádržky v přední části buňky – ampule – vyrůstají bičíky. U některých jsou dva viditelné, ale např. u nejznámějšího rodu Euglena je jeden zakrnělý a zůstává v ampuli. V blízkosti ampule je umístěno červené nápadné stigma – světločivná organela, která dala skupině české jméno.
V případě nepříznivých podmínek odhazují bičíky a vytváří nepohyblivá palmeloidní stadia obalená slizem, ev. cysty.
Jsou velmi hojnou skupinou ve vodách, které obsahují dost organických látek – způsob výživy u nich může být jak autotrofní, tak heterotrofní.

Zástupci:
r. Euglena - krásnoočko je rod o velkém množství druhů. Většina z nich má plastický tvar těla a žije v planktonu eutrofních vod.
r. Phacusrovněž rod žijící v planktonu eutrofních vod. Jeho tělo je zploštělé a má pevný periplast.
r. Trachelomonasmá na povrchu hnědě zbarvenou pevnou schránku – loriku. Ta je tvořena ze slizu, který je mineralizován železem a manganem.

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

Oddělení zelené řasy – Chlorophyta

Velice široká skupina, mají vpodstatě všechny druhy stélek a je jich veliké množství druhů. Společným znakem této skupiny je přítomnost chlorofylů a i b , α- i β- karotenu, jako u vyšších rostlin. Z této skupiny řas se vyšší rostliny pravděpodobně vyvinuly.
Zásobní látka je především škrob, některé skupiny mají ještě nějaké další specifické zásobní látky. Buněčná stěna je zpravidla celulózní.

 

Pozor !!!

Dále uvedené členění zelených řas na jednotlivé skupiny je velmi podstatným zjednodušením, chcete-li se dozvědět více, jděte sem .

 

Třída pláštěnky - Chlamydophyceae

Jsou to většínou bičíkovci, jejichž tělo na rozdíl od ostatních bičíkovců ze skupiny zelených řas pokrývá bílkovinná buněčná stěna zvaná chlamys.

Eudorina náhled

Žijí buď jako samostatní bičíkovci, nebo v tzv. coenobiích. Coenobium je specifický typ kolonie, ve které všechny buňky vznikly z jedné buňky mateřské a jsou ze stejné generace.
Zástupci:
r. Chlamydomonas - (pláštěnka) je velice rozsáhlý rod samostatně žijích bičíkovců, jehož zástupci žijí v mnoha odlišných biotopech – v planktonu stejně jako např. na tajících ledových polích (Ch. nivalis). Druh Ch. reinhardii je velmi oblíbeným organismem pro laboratorní pokusy a modely.
Haematococcus pluvialis - samostatně žijící bičíkovec, který původně žil v kalužích na pískovcových skalách. Dnes nejvíce osidluje různé betonové nádržky, koryta atd. Nápadný je jasně červeným zabarvením, má totiž vysoký obsah karotenoidů v buňkách. Proto je také jednou z masově pěstovaných řas.
r. Volvox – váleč. Jednotlivé bičíkaté buňky jeho coenobia se sekupují do dutého kulovitého útvaru. Žije v čistších stojatých vodách. Nejčastější druh, který se u nás vyskytuje, není populární váleč koulivý (V. globator ), ale o něco menší druh V. aureus.

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem.

Nahoru

 

Třída zelenivky – Chlorophyceae

Velice rozsáhlá slupina, která obsahuje mnoho životních forem – od bičíkovců po větvená vlákna. Bičíkatá stádia jsou nahá (tím se liší od obalených bičíkovců třídy Chlamydophyceae). Stěna nebičíkatých stádií je dosti pevná, často vícevrstevná a polysacharidová, občas něčím vyztužená, např. sporopoleninem. Jsou jak mořské, tak sladkovodní, rozmnožují se nejrůznějšími způsoby a jejich členění je velmi obtížné. Podle životních forem se dají rozlišit na tyto skupiny:

bičíkovci :
r. Dunaliela – zástupci tohoto rodu často žijí v extrémních biotopech (D. acidophila ve velmi kyselých vodách, D. salina ve slaných jezerech), kde je salinita až 8 krát vyšší, než v moři. Obsahují vysoké procento karotenoidů v buňce, což se průmyslově využívá.

jednoduché kokální řasy:
Botryococcus braunii - jediná zelená řasa, která je schopná tvořit vodní květ. Kvůli vysokému obsahu oleje v buňkách je totiž schopna se velice dobře vznášet ve vodním sloupci. Její olej je jedním ze zdrojů, ze kterého vznikla ropa.
Pseudococcomyxa simplex - neobyčejně hojná řasa, žijící především v půdě. Přežije i velmi nepříznivé podmínky a je všude ve vzduchu a proto osidluje např. i láhve s vodou na zalévání pokojových rostlin atd.
r. Chlorella – tento nesmírně široký rod se většinou vyskytuje v půdě nebo podobných biotopech. Často vstupuje do symbiotických vztahů, a to nejenom z houbami, ale i z řadou bezobratlých – např. zelená barva nezmara zeleného (Hydra viridis) je způsobena touto řasou. Velmi dobře roste v laboratorních podmínkách a proto je velice oblíbeným modelovým organismem.

coenobiální typy :

Pediastrum náhled

r. Desmodesmus a Scenedesmus - (obojí česky řetízovka) zástupci tohoto rodu žjií velice hojně v planktonu sladkovodních nádrží. Je to nejbohatší rod zelených řas co se týče počtu druhů – cca 150.
r. Pediastrum - rovněž velice hojný planktonní rod s několika významnými druhy. Vytváří plochá hvězdicovitá a dosti velká coenobia. Mají pevnou sporopoleninovou stěnu, která se zachovává v paleontologických sedimentech jezer.
Hydrodictyon reticulatum - zvláštní a nepříliš hojný druh, který tvoří makroskopické sítě. Oka sítí tvoří jednotlivé buňky, které jsou až 0,5 cm veliké. Staré české jméno je tenatěnka nebo sítěnka.

 jednoduchá vlákna :
r. Microspora - rod o mnoha druzích, které nejčastěji rostou na kamenech v tekoucích vodách. Má mnoho drobných nástěnných chloroplastů a buněčná stěna je rozdělena na tzv. H-kusy (viz různobrvky).
r. Oedogonium - česky nadmutka nebo čapkoblanka, je vlákno se síťovitým chloroplastem, přisedle rostoucí na ponořené (submerzní) vegetaci. Má velmi složité rozmnožování, v rámci něhož se na buňkách vytváří tzv. límečky, podle kterých je snadno identifikovatelné.
r. Ulothrix - (česky kadeřnatka), v buňkách má vždy jeden nástěnný prstencovitý chloroplast. Druh U. zonata se objevuje brzo na jaře ve velkém množství na kamenech v pobřežní zóně drobných toků.

rozvětvená (heterotrichální) stélka :
r. Stigeoclonium - dosti dlouhé (až 10 cm) chomáčky, které porůstají poléhavou částí s rhizoidy kameny ve vodě a vzpřímená část se větví.
Trentepohlia umbrina - zvláštní organismus, připomínající spíše nepravidelné shluky buněk než typické vlákno. Vytváří nápadné cihlově červené povlaky na kmenech stromů.
r. Cladophora - (česky žabí vlas), velká, mnohojaderná řasa, která většinou porůstá kameny a dřevo ve vodě. Má několik druhů, které žijí ve slaných i sladkých vodách

pletivná stélka:
Ulva lactuca - mořský salát. Plochá nekomplikovaná stélka, asi 20 cm dlouhá, přisedle rostoucí v mořském příboji.
r. Caulerpa - (česky lazucha) mořská, mnohojaderná řasa, která je rozlišena na bezbarvý rhizoid a zelený fyloid. Obsahují terpenoid kaulerpin, který je činí nepoživatelné pro herbivory.
Z botanické zahrady v Monaku se do Středozemního moře dostal estetický, ale nebezpečný druh C. taxifolia. Invazně se šíří a likviduje porosty mořské vyšší rostliny Zostera marina i s celým jejím společenstvem.
Acetabularia acetabulum - mořská řasa, která spíš připomíná drobnou houbu. Roste přisedle na dně teplejších moří (i Středozemního). Má složitý tříletý životní cyklus. Je klasickým laboratorním organismem, protože má velké a snadno identifikovatelné jádro.

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem .

Nahoru

 

Třída spájivky – Zygnemophyceae

Spájivé řasy se jim říká podle zvláštního způsobu rozmnožování, kdy spolu splývají celé buňky. Nikdy nevytvářejí bičíkatá stádia. Je to čistě

Micrasterias náhled

sladkovodní skupina, které obecně dává přednost kyselejším vodám. (Existují dvě vyjímky – v běžném planktonu se vyskytuje často Staurastrum planktonicum a Closterium limneticum)
Mohu být :
- jednobuněčné - nazývané krásivky, protože to jsou skutečně estetické řasy. Patří sem např. rohlík připomínající r. Closterium, nejvíc krásivek je ale zřetelně rozdělené na dvě poloviny (semicely) – nejběžnější jsou r. Cosmarium, r. Staurastrum nebo hvězdicovitý r. Micrasterias.
- vláknité – Patří sem známá šroubatka – Spirogyra, která má chloroplast zřetelně smotaný do šroubovice, Zygnema (jařmatka), která má dva hvězdicovité chloroplasty a nejčastěji se dá najít Mougeotia s destičkovitým chloroplastem.

 

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem .
Nahoru

 

Třída parožnatky – Charophyceae

Jsou to makroskopické rostliny (asi 10-20 cm), vzhledem poněkud připomínající přesličku. Jsou přichyceny k podkladu tzv. rhizoidy (“kořeny”), mají hlavní osní stélku (“stonek”), ze které v přeslenech vyrážejí boční větve. Při jejich komplikovaném rozmnožování se již

Nitella náhled

kolem oplodněné samičí buňky vytváří obal, připomínající poněkud semenné obaly vyšších rostlin – všechny vyšší rostliny vznikly z této skupiny řas.
Rostou na dně čistých stojatých vod, proto jsou u nás již velmi vzácné.
Zástupci:
r. Chara - parožnatka. Nejčastější zástupce. Stélka má kolem sebe pevný obal, který je často inkrustován vápencem.
r. Nitella – česky skleněnka nebo též lesklenka. Její stélka totiž nemá kolem sebe ještě jeden obal jako u r. Chara a proto je jasně zelené barvy a průhledný – “skleněný”.

 

Chcete-li se dozvědět více, jděte sem .

Nahoru

 

Jednodušší, ale hezké přehledy všech skupin řas:

Hindák, F . (ed.) (1978) : Sladkovodné riasy. – SPN Bratislava, 724 pp.
Hindák, F., Komárek, J., Marvan, P., Růžička, J.(1975): Klúč na určovanie výtrusných rastlín, I. diel Riasy. SPN, Bratislava, 440 p.
Sládeček, V., Sládečková, A.(1996): Atlas vodních organismů se zřetelem na vodárenství, povrchové vody a čistírny odpadních vod. 1. díl: Destruenti a producenti.