www.sinicearasy.cz

Celková charakteristika

Jsou to volně žijící bičíkovci, charakterističtí zejména pro plankton jarních stojatých vod.

Stavba buňky

Chloroplasty obsahují chlorofyl a a c a kromě ostatních přídatných pigmentů i specifický xanthofyl alloxanthin  a a fykoerythrin a fykocyanin (ale vždy jen jeden z nich, ne oba). Chloroplast má 2 obalné membrány a je ještě obalen cisternou endoplazmatického retikula, které má spojení s jadernou membránou. Thylakoidy jsou srostlé po dvou. Mezi dvojicí membrán endoplazmatického retikula a dvojicí membrán vlastního chloroplastu je tzv. periplastidální prostor. V něm se nalézá tzv. nukleomorf, což je redukované jádro eukaryotického symbionta, ze kterého vznikl plastid sekundární symbiózou. Molekulární analýzy dokládají příbuznost nukleomorfu s ruduchami- viz mj. i pigmentové složení. Evidentně došlo tedy k tomu, že prvotně eukaryotická buňka pozřela sinici a tímto způsobem vznikla ruducha. Jiná eukaryotická buňka pak pozřela ruduchu a dala vznik předku skrytěnky – tzv. hypotéza seriální endosymbiózy. Nukleomorf byl nalezen u všech studovaných autotrofních skrytěnek, je jedním ze základních důkazů symbiotických teorií vzniku chloroplastu.
Zásobní látka skrytěnek je zejména škrob.
Buňka je nesymetrická. Na dorzální straně je vyklenutá, ventrální strana je plochá nebo dokonce konkávní. Na ventrální straně je brázda, která se u většiny rodů prohlubuje ve vakovitý jícen. Na stěnách jícnu jsou vymrštitelné tělíska – ejektozomy. 
Povrch je pokryt periplastem, který je složen z plazmatické membrány a tenkých nejčastěji hexagonálních destiček pod tou membránou – ty většinou nejsou vidět v optickém mikroskopu, ale až při SEM. Na předním konci buňky jsou poněkud bočně umístěny dva bičíky, skoro stejně dlouhé. 

Rozmnožování

Rozmnožování probíhá ve velké většině případů nepohlavně – podélným dělením buňky, tzv. schizotomií. Pohlavní rozmnožování – izogamie – bylo prozatím pozorováno jen u druhu Chroomonas acuta (KUGRENS & LEE 1988). Isogamety se nijak neliší od vegetativních buněk.  

Ekologie

Cryptophyta jsou poměrně malí bičíkovci – 3-50 µm, ale mají značný ekologický význam. Jsou velmi odolní vůči chladu a ve studených a hlubokých vodách tvoří velmi podstatnou složku fytoplanktonu. Jsou první jarní producenti – často jediní – jak v našich vodách, tak třeba v Severním moři. Kvůli svému měkkému povrchu jsou navíc zooplanktonem velmi dobře stravitelní. V arktických vodách tvoří i vodní květy. Živí se jako autotrofně i heterotrofně, všechny druhy kryptomonád potřebují zdroje vitamínu B12 a jsou schopné využívat organických zdrojů dusíku.
 

Fylogeneze

Jejich dormantní stádia nemají většinou pevnou schránku. Jsou obalená pouze slizem (jsou to v podstatě stejná palmeloidní stádia jako u Euglenophyta), tudíž se nedochovaly žádné paleontologické nálezy.

Systematický přehled zástupců

Cryptomonas – nejběžnější rod s mnoha druhy, vyskytuje se v planktonu stojatých vod. Má oválné tělo, které je vepředu charakteristickým způsobem šikmo uťaté.

- volně žijící bičíkovci ve stojatých vodách

- chlorofyl a a c, xanthofyl alloxanthin a fykoerythrin nebo fykocyanin

- chloroplasty mají dvě obalné membrány, thylakoidy jsou srostlé po dvou

- zásobní látka je škrob

- na povrchu periplast – plazmatická membrána a hexagonální destičky pod ní

- dva bičíky na přední straně

- rozmnožování – většinou nepohlavní schizotomíí; pohlavní: izogamie

- velmi odolní vůči chladu

- jsou důležitou složkou potravy zooplanktonu

LITERATURA