Oddělení Chromophyta - hnědé řasy

Velká skupina řas, která dle současného členění zahrnuje šest tříd s těmito společnými znaky:

  • v jejich chloroplastech je chlorofyl a a c většinou i xanthofyl fukoxanthin (chybí u tř. Xanthophyceae, u některých zástupců tř. Raphidophyceae a u Eustigmatophyceae)
  • chloroplasty mají 4 obalné membrány. Dvě z toho jsou membrány endoplazmatického retikula, většinou spojeného s jádrem (spojení chybí u Raphidophyceae a Eustigmatophyceae). Pod povrchem chloroplastu probíhá věncovitá lamela, která vyznačuje polohu chloroplastové DNA (chybí u Prymnesiophyceae, některých Raphidophyceae a Eustigmatophyceae)
  • thylakoidy srostlé po trojicích.
  • zásobní látka je chrysolaminaran, uložený mimo chloroplast, nikdy škrob. (další zásobní látky jsou olej, polyfosfátová zrnka – volutin, a několik specifických zásobních látek u jednotlivých skupin
  • bičíkatá stádia mají dva nestejné bičíky (označujeme je jako heterokontní), které se liší délkou, funkcí i strukturou mastigonemat.

 

Oddělení obsahuje následující třídy:

  • Chrysophyceae
  • Bacillariophyceae
  • Raphidophyceae - ale ty vám v této malé verzi skript nadále zatajíme (máte radost ?)
  • Eustigmatophyceae - tyhle vám taky nadále zatajíme
  • Xanthophyceae
  • Phaeophyceae

 

Chrysophyceae

Celková charakteristika

Převážně bičíkovci.Velmi významní jsou mořští zástupci, sladkovodní druhy jsou typickou součástí planktonu drobnějších, čistších stojatých vod.

Stavba buňky

Chloroplasty obsahují chlorofyly a a c a fukoxanthin – ten dominuje a způsobuje zlatohnědou barvu chloroplastu a tím i celé buňky, proto české jméno zlativky. Někteří zástupci chloroplasty nemají a živí se heterotrofně. I druhy s chloroplasty získávají z organické hmoty dusík i uhlík (tento způsob výživy se označuje jako mixotrofie) a vitamíny B1 a B12 (závislost na příjmu vitamínů z okolí se nazývá auxotrofie). Jsou často i fagotrofní – žerou všechno od velikosti bakterií (Dinobryon např.) až po rozsivky a Dunalielly (Paraphysomonas imperforataCARON 1990).

Hlavní zásobní látkou je chrysolaminaran, vedlejší zásobní látky jsou rovněž olej a polyfosfátová zrna. Pomocí těchto zrn si Chrysophyceae vytváří dlouhodobé zásoby fosforečnanů, které jim pomáhají i při nedostatku těchto látek dál fungovat – i po několik generací.
Povrch buňky kryje periplast. Skládá se z plazmatické membrány a systému podpůrných mikrotubulů, což umožňuje průběžně měnit tvar buňky, někdy třeba i vytvářet panožky k lovu.
Periplast je překryt tzv. lorikou. Ta je buď z celulózních mikrofibril, mezi kterými je amorfní hmota (u r. Dinobryon např.), nebo je z křemičitých šupin (r. Synura). Vnitřní křemitá kostra je známa u mořských zástupců (r. Dictyocha ).
Většinou mají dva nestejnocenné bičíky.

 Rozmnožování

nepohlavní:
prostým dělením buněk. Nejobvyklejší způsob rozmnožování.

pohlavní:
izogamické kopulování nahých hologamet – gamety jsou stejné jako vegetativní buňky. Tento proces je pozorován jen vzácně. Po splynutí obou buněk zygota ztratí bičíky a vytvoří stomatocystu – klidové stádium, které je silně zkřemenělé.
Přítomnost jednotlivých typů stomatocyst se používá jako bioindikátor při dlouhodobém sledování vlivů kyselých dešťů a eutrofizace ve sladkých vodách – SMOL 1995, ZEEB et al. 1996).

Ekologie

Sladkovodní druhy preferují nejvíce jemně kyselé a měkké vody (s nízkou alkalinitou a konduktivitou), spíše chudé na živiny. Velice významnou složkou mořského planktonu je pak rod Dictyocha – viz dále. Některé druhy zlativek produkují toxiny a mohou vytvářet i vodní květy (resp. vegetační zbarvení). Např. druh Uroglena volvox produkuje pro ryby toxickou mastnou kyselinu. Rody Uroglena, Synura, Mallomonas a Dinobryon vypouštějí do vody aldehydy a ketony (hlavně n-heptanal) a voda potom smrdí a má odpornou chuť (NICHOLLS 1995).

Fylogeneze

Nejstarší nalezené Chrysophyceae jsou jurské vnitřní kostřičky silikoflagelátů (120 mil. let). Ty tvoří mnohdy velmi výraznou složku diatomitových sedimentů – viz dále Bacillariophyceae. Nejstarší stomatocysty se nacházejí v sedimentech křídového stáří (80 milionů let – KRISTIANSEN 1990).

Přehled zástupců

Dictyocha (Distephanus) speculum je velice významnou složkou mořského planktonu - typický zástupce skupiny, kterým říkáme souhnně silikoflageláti. Pro jejich stavbu je typická výrazná vnitřní křemičitá kostra.

Mallomonas – jednotlivě žijící bičíkovci, kteří mají obvykle jen jeden bičík. Na povrchu jsou kryti soustavou křemičitých šupin, které jsou zakončeny dlouhým vlasovitým výběžkem, takže celá buňka vypadá “chlupatě” (mallos = řecky vlna).

Synura – dvoubičíkaté buňky se sdružují do radiálně souměrných kolonií. Povrch buněk je rovněž kryt křemičitými šupinami, které mají jen krátký osten.

Dinobryon – tento rod vytváří keříčkovité planktonní kolonie.

Hydrurus - kapsální buňky tohoto druhu tvoří bohatě větvené kolonie obalené mocnou vrstvou slizu. H. foetidus se vyskytuje jako puding připomínající povlak na kamenech v čistých horských potocích. Dost zapáchá – foetidus = smrdící.

Letem světem aneb alespoň tohle si před zkouškou přečtěte

- převážně bičíkovci
- chlorofyly a a c, fukoxanthin
- někteří heterotrofní
- zásobní látka chrysolaminaran, dále olej a polypfosfátová zrna
- na povrchu buňky periplast, ten je překryt lorikou (z amorfní hmoty s celulózními mikrofibrilami nebo z křemitých šupin)
- rozmnožování – nepohlavní: prostým dělením; pohlavní: izogamické kopulování nahých hologamet, zygota ztrácí bičíky a vytvoří stomatocystu
- sladkovodní druhy preferují nejvíce jemně kyselé a měkké vody, význané mořské druhy
 

Bacillariophyceae

Celková charakteristika

Starý název této skupiny – Diatomae – vyjadřuje fakt, že jejich schránky jsou ze dvou částí. Tento termín je základem mnoha dosud užívaných pojmů: diatomit, diatomární analýza, anglický název diatoms atd.
Jsou jednobuněčné, převážně vodní, žijící jednotlivě, občas v koloniích. Je jich velmi mnoho – dnes žije 285 rodů (ROUND et al.1990), a asi 10-12 000 popsaných druhů. Řada autorů se ovšem domnívá, že drtivá většina rozsivkových druhů nebyla dosud popsána a že jejich počet bude přes milion, snad až 10 milionů (NORTON et al. 1996), a jsou patrně nejpočetnějšími vodními eukaryoty.

 

Stavba buňky

Chloroplasty rozsivek obsahují chlorofyl a a c a značné množství fukoxanthinu – celková barva chloroplastů je pak hnědá.

Řez rozsivkou
Obr. 1: Vnitřní stavba buňky rozsivky.
Mi – mitochondrie; Ch – chloroplast, Va – vakuola; Py – pyrenoid;
Ja – jádro; Dy – diktyozóm
(Krautová dle několika autorů)

Zásobními látkami jsou chrysolaminaran, olej a volutin (polyfosfátový škrob), které jsou uloženy v plazmě nebo ve vakuolách.

Ze zásobních látek fosilních rozsivek, které se usazují v sedimentu v mocných vrstvách, vznikla jižně položená ložiska ropy (severní vznikla se zelené řasy Botryococcus pila).

Nejvýraznějším znakem rozsivek je jejich schránka, zvaná frustula.  Dá se přirovnat k strukturované krabici s víkem – podrobné schéma stavby a terminologie viz obrázek. Rozsivky si frustulu staví aktivním transportem, za účasti ATP si z vody vychytávají molekuly kyseliny křemičité. Typy rozsivkových schránek
Obrázek 2: Penátní a centrická
schránka rozsivek (Krautová)

 Mají dva typy stavby frustuly, radiálně souměrný typ – tzv. centrická schránka a dvoustraně souměrný, tzv. penátní typ. Nejsou to jenom odlišné typy stavby frustuly, tyto dva typy mají i různé rozmnožování, v podstatě i ekologii atd. Systematika a taxonomie rozsivek je založena hlavně na struktuře a ornamentaci schránek. Tyto znaky jsou dobře patrné až při velkém zvětšení (minimálně 1000x) a na prázdných schránkách. Pro determinaci je tedy nutné nejprve buňku usmrtit, chemickou (oxidačním činidlem – např. peroxidem vodíku) nebo fyzikální (vysokou teplotou) cestou odstranit veškerý obsah protoplastu a celý preparát zalít do zvláštních pryskyřic (např. Pleurax, Naphrax).

 Rozmnožování

nepohlavní

- výrazně častější typ. Mateřská buňka se rovnoběžně s rovinou plochy frustuly rozdělí na dvě poloviny. Každá z dceřinných buněk získá jednu polovinu schránky, jedna hypothéku a druhá epithéku. Tato “zděděná” půlka frustuly představuje pro dceřinnou buňku vždy epithéku (tj. horní víko, větší část schránky). Dceřinná buňka si druhou půlku schránky aktivně dotvoří – viz dříve. Problém je, že u jedné z nich se tedy rozměr schránky zmenší. V okamžiku, kdy je v mnohé nepohlavně vzniklé generaci již tento rozměr příliš malý, dojde k pohlavnímu rozmnožování (nebo smrti buňky). !!!Důležité: z neznámých důvodů si tento poměrně nepodstatný detail o rozsivkách pamatují všichni snad už ze základní školy. Nepodléhejte sebeklamu, že když víte to o zmenšování schránek víte o rozsivkách všechno a pokračujte, prosím, v četbe !!!!

pohlavní

- má dva typy. Penátní rozsivky se rozmnožují izo- nebo anizogamií. Dvě rozsivky “zralé” k pohlavnímu rozmnožování se k sobě přiblíží a vytvoří si společný slizový obal. V každé z těchto buněk dojde k meiotickému vzniku dvou haploidních gamet (buď jsou stejných rozměrů – izogamie, nebo je jeden z nich větší – anizogamie). Tyto gamety jsou bez bičíků – penátní rozsivky jsou další za skupin řas, které v žádné fázi svého vývoje nevytváří bičíkatá stádia.  (Například tohle je zajímavější, než furt ty řečičky o zmnešování schránek). Jedna z gamet v podstatě amoeboidním způsobem opustí frustulu mateřské buňky, vnikne do frustuly sousední buňky a s její gametou splyne.  Centrické rozsivky se rozmnožují oogamií. Jedna buňka se začne chovat jako oogonium a vzikne v ní jedna oosféra, z druhé se stane antheridium a vzniknou v ní 4 spermatozoidy. Ty mají jeden bičík.  

Ekologie

Jsou velmi důležitou součástí globální primární produkce a jednou z hlavních akvatických fotosyntetických skupin. V místech, kde se jim dobře daří, mají roční produkci uhlíku 200-400 g.m-2. Pro srovnání – kukuřičné pole má 1000-2500 g.m-2 (VAN DEN HOEK et al. 1995). Z celkové roční primární produkce Země 1,4×1014 g suché biomasy připadá 20-25% na mořské planktonní rozsivky a dalších 15-20% na ostatní mořské planktonní řasy (WERNER 1977). V příbřežních oblastech, vystavených silnému vlnobití jejich velká biomasa vytváří vodní květ, který barví vodu dohněda – tzv. surfující rozsivky.
Vyskytují se hlavně v planktonu temperátních až polárních, na živiny bohatých mořských vodách (např. jižní Afrika, západ Jižní Ameriky, Antarktida), ale jsou v podstatě ubikvitní (všudypřítomné), mořské i sladkovodní, žijí v planktonu, bentosu, perifytonu, epizoicky na korýších a velrybách, i endozoické – ve foraminiferách. Ve sladkých vodách se planktonní rozsivky vyskytují ve dvou vrcholech – v jarním vrcholu využívají vysoké hladiny živin a vzrůst světla pro fotosyntézu, menší vrchol pak vytvářejí na podzim. Celkově se dá říct, že centrické rozsivky se vyskytují převážně v mořích, méně ve sladkých vodách a jsou planktonní. Penátní rozsivky jsou pak převážně sladkovodní a přisedlé. U nás často tvoří nápadně vyvinutou biomasu na březích tekoucích vod, kdy vytváří jasně viditelné rezavě hnědé povlaky na kamenech nebo na bahně u břehu. Jejich ekologické nároky jsou mnohdy druhově specifické – jednotlivé druhy mají různé nároky na obsah kyslíku ve vodě, rychlost proudění, obsah živin, pH atd. Protože se díky pevnosti své schránky dobře zachovávají v sedimentech, dá se jejich pomocí dobře rekonstruovat paleontologická ekologická situace v dané lokalitě.

 

Fylogeneze

V rámci Chromophyt vytvářejí rozsivky monofyletickou vývojovou linii. Vnitřní struktura této skupiny, tak jak nám ji ukazuje sekvence SSU rDNA, opět neodpovídá přesně našim dosavadním představám o fylogenezi rozsivek (MEDLIN et al. 1997), neboť penátní rozsivky tvoří monofyletický klastr, ale centrické ne. Nejstarší zkameněliny pochází z druhohor, ze starší křídy-120 mil. let (to jsou mořské a centrické druhy – MEYEN 1987). Nejstarší penátní typy jsou křídové (70 mil. let). Nejstarší sladkovodní nalezené fosilie jsou kupodivu penátní a jsou velmi mladé – (60 mil. let – paleocén). Paleontologické nálezy tedy potvrzují výsledky molekulárních analýz – centrické rozsivky (byť nejsou monofyletické) jsou starší.

Hornina, složená ze schránek rozsivek se nazývá diatomit neboli křemelina - velmi užitečný materiál, těžený průmyslově například v Borovanech u Českých Budějovic. Užívá se na spoustu věcí - izolační materiál, brusný materiál, filtrace piva a vína, výroba dynamitu a jiné zajímavé věci ...

Systematický přehled zástupců

Veškerá dosavadní systematika rozsivek spočívá na znacích na jejich schránkách. Typických a běžncýh zástupců je moc, mnoho rodů je tak rozsáhlých, že ani ekologické charakteristiky nejsou bez vyjímek, ale obecně se dá říci o jednotlivých rozsivkách toto:

Centrické rozsivky jsou převážně mořské a převážně planktonní. Hodně často se spojují jednotlivé schránku do víceméně válcovitých kolonií. Takovou typickou rozsivkou je například rod Chaetoceros, u nás jsou nejnápadnější rody Aulacoseira a Melosira, naopak typicky jednotlivě žije jak v moři i ve sladkých vodách rod Cyclotella.

Mořské penátní nejsou pro nás příliš zajímavé, sladkovodních máme strašně moc rodů. V planktonu u nás žije krásná, do hvězdicovitých kolonií se združující Asterionella a nebo do pásovitá koloniální Fragilaria. Z obrovského množství bentických volně žijících typů u nás jsou asi nejcharakterističtější Navicula (tvarem připomínající loďku), na koncích zaoblená Pinnularia - některé její druhy dorůstají značných rozměrů, napoleónský klobouk připomínajícíc Cymbella atd. Exitují ale i rozsivky, které jsou k substrátu přisedlé pomocí slizových stopek - například lahev připomínající Gomphonema.

Letem světem aneb alespoň tohle si před zkouškou přečtěte

- jednobuněčné, většinou vodní, organismy s křemíkovou schránkou
- chlorofyl a a c a značné množství fukoxanthinu
- zásobní látky chrysolaminaran, olej, volutin
- schránka – frustula – z polymerovaného oxidu křemičitého s vodou
- rozmnožování – nepohlavní: dělení rovnoběžné s rovinou plochy frustuly; pohlavní: u penátních rozsivek izo- nebo anizogamie, vzniká velká auxospora s polysacharidovým obalem. U centrických rozsivek oogamie.
- mořské i sladkovodní, planktonní, bentické.....
- schránky odumřelých rozsivek tvoří diatomit – využíván pro filtrování, jako izolace…

 

Xanthophyceae

Celková chrakteristika

Asi 600 druhů v 90 rodech. Dříve byla tato skupina nazývána Heterokontae, neboli různobrvky, dnes bývá nazývána v některých moderních textech Tribophyceae podle typového rodu Tribonema. Námi preferovaný název Xanthophyceae charakterizuje nejnápadnější vlastnost skupiny – xanthos je řecky prý cosi jako žlutozelený – podle převládající barvy buněk způsobené kombinací pigmentů.

Stavba stélky

Mají skoro všechny organizační stupně stélek, od bičíkovců až po sifonální stélky.
Chloroplasty obsahují tytéž pigmenty jako u zlativek, jen fukoxathin chybí, proto jsou žlutozelené. Zásobními látkami jsou olejové krůpěje v plazmě, asi i chrysolaminaran, ale nikdy škrob.
Nepřítomnost škrobu je nejdůležitější praktický rozlišovací znak mezi nimi a zelenými řasami. Barvení jod-jod-kaliem u nich žádný škrob neodhalí, u zelených ano.
Buněčná stěna je celulózní, často mají sliz, občas i křemíkové vyztužení. Některé druhy mají buněčnou stěnu dvojdílnou. Tato stěna např. na konci vláken vytváří velice charakteristické H-kusy (Tribonema, Ophiocytium).
 

Rozmnožování

Pohlavní rozmnožování bylo dosud popsáno jen u rodu Vaucheria (a to oogamie) a Botrydium (izogamie a anizogamie). Výrazně častější nepohlavní rozmnožování může probíhat buď prostým dělením vegetativních buněk a nebo se vytváří zoospory i aplanospory a autospory. Např. u r. Botrydiopsis se vytváří jak aplanospory, tak zoospory, přičemž volba typu rozmnožování závisí na vnějších faktorech.

Ekologie

V drtivé většině jsou půdní a sladkovodní. Jejich ekologická role není nijak zásadní, snad pouze s výjimkou první velké biomasy, tvořené na jaře v kalužích rodem Tribonema.

Fylogeneze

Jsou paralelní vývojovou skupinou k zeleným řasám – morfologicky jsou jim velice podobné (viz dvojice Characium a Characiopsis, Chlorella a Chloridella atd.), ale příbuzné jim nejsou. V rámci Chromophyt vytvářejí dle sekvencí SSU rDNA zvláštní vývojovou linii spolu s chaluhami (Phaeophyceae)(ANDERSEN et al. 1998).
Nejstarší paleontologický nález, Palaeovaucheria , byl nalezen v Rusku a je 900 milionů let starý, tj. pozdní Proterozoikum (KNOLL 1996).

Přehled zástupců

Botrydiopsis – kokální zástupce, jsou to dosti velké buňky (v plné zralosti až 50 µm). Jedná se o mnohojadernou buňku s mnoha chloroplasty. Rozmnožuje se aplanosporami a zoosporami. Je to hlavně půdní rod (tam je velmi častý), ale vyskytuje se i ve stojatých sladkých vodách.
Tribonema – vláknitka, jeden z mála zástupců Tribophyceae, který je běžně v přírodě viditelný. Tvoří brzo na jaře nápadnou biomasu např. v drobnějších tůňkách a kalužích. Jejich buněčná stěna je složena typicky dvoudílná a pod mikroskopem jsou patrny velice charakteristické H-kusy.
Botrydium – mnohojaderná vakovitá sifonální stélka. Je to makroskopicky viditelný zelený váček (zhruba 1-2 mm), který se bezbarvými rhizoidy zachycuje na hodně vlhké půdě (dno vypuštěných rybníků, bahnité břehy řek atd.)

Vaucheria – rod s asi 70 druhy. Jejich sifonální stélka je makroskopická a na vlhké půdě nebo v mělké vodě (dno příkopů u cest např.) vytváří větší nárosty, které spíše na první pohled připomínají mechy.

Letem světem aneb alespoň tohle si před zkouškou přečtěte

- skoro všechny organizační stupně stélek
- chlorofyly a a c
- zásobní látka olejové krůpěje v plazmě, nikdy škrob
- buněčná stěna celulózní, někdy sliz, někt. mají b. stěnu ze dvou kusů
- dva nestejnocenné bičíky
- rozmnožování – nepohlavní: vegetativním dělením, aplanosporami, zoosporami, autosporami; pohlavní: pozorováno pouze u r. Vaucheria - zvláštní typ oogamie
- většinou půdní nebo sladkovodní
- paralelní vývojová skupina k zeleným řasám
  

Phaeophyceae

Celková charakteristika

Stélky chaluh jsou buď mikroskopická vlákna, nebo až několik desítek metrů velké pletivné stélky. Skoro všechny jsou mořské, jen velice zřídka jsou sladkovodní. Existuje asi 250 rodů a 1500 druhů (NORTON et al. 1996). Název pochází z řeckého phaios = hnědý.

Stavba stélky

Chloroplasty obsahují chlorofyly a i c , β- karoten a fukoxanthin. Stavba chloroplastu je zcela typicky “chromofytní”. Zásobními látkami jsou laminaran (β-1,3-glukan, který je chemicky podobný chrysolaminaranu ostatních hnědých řas), mannitol (alkohol s cukrem a 6 uhlíky, kterého buňka obsahuje až 20-30% suché hmotnosti) a olej. Chaluhy produkují i řadu dalších metabolitů. Například fukosan, baktericidní fenol, který odpuzuje i býložravce (chemicky se jedná o různé polymery se základní stavební jednotkou L-fukosa).

Růst komplikované stélky (stichoblastu) zajišťuje buď specialisovaná buňka- iniciála, nebo přímo dělivé pletivo – stichomeristém. Ten je vyvinut na rozhraní fyloidu a kauloidu. Směrem nahoru prodlužuje fyloid a směrem dolu zajišťuje růst a tloustnutí kauloidu a rhizoidu.
Stélka má taky diferenciovaná pletiva – krycí (epidermis), asimilační a mechanické pletivo – třeba plovací měchýře. U Macrocystis pyrifera bylo pozorováno něco jako sítkovice, čili vodivé pletivo.
Buněčná stěna je ze tří složek – celulózy (ta představuje ale jen 1-10% suché hmotnosti celé stélky), sulfátových polysacharidů (např. fukan), ale hlavně z alginových kyselin (35 % suché hmotnosti stélky).
 

Rozmnožování

Typická pro životní cyklus všech chaluh je rodozměna. U primitivnějších skupin – např. řád Ectocarpales – je rodozměna izomorfická, tj. gametofyt a sporofyt nejsou morfologicky odlišné. U dalších řádů je gametofyt omezen (heteromorfická rodozměna) – např. u ř. Laminariales je gametofyt jen jednoduché vlákno, zato sporofyt je metrová rostlina. U třetí skupiny chaluh (např. ř. Fucales) není gametofyt jako takový vůbec vyvinut (haploidní mají jen gamety).
nepohlavní:
- vytváří se zoospory. Některé druhy se rozmnožují i fragmentací stélky – Sargassum

pohlavní:
- izogamie, anizogamie, oogamie. Chaluhy vylučují feromony, aby přilákaly pohyblivé spermatozoidy k vaječným buňkám.
Pohyblivé stádia vypadají jako chrysomonády, jen bičíky mají laterálně posunuté.

Ekologie

Nejvíce typů roste přisedle v litorálu a příbojové zóně moří, převážně ve studených vodách. Existují ale i výjimky – viz dále jednotlivé druhy. Některé jsou jen jednoletky, některé žijí až 15 let.
 

Fylogeneze

Nejstarší nálezy chaluhám podobných organismů pochází z pozdního Ordoviku (450 milionů let) z Kanady – Winnipegia (FRY 1983) a Thallocystis ze středního siluru ( 425 milionů – TAGGART & PARKER 1976). Ovšem u těchto nálezů je pouze pravděpodobné že se jedná o chaluhy (a ne o ruduchy nebo zelené řasy). Moderním chaluhám zcela nepochybně příbuzné jsou až dosti pozdní nálezy z miocénu (5-25 milionů) – Zonarites a Limnophycus z Dictyotales, Julescrania z Laminariales (PARKER & DAWSON 1965), Cystoseirites, Cystoseira, Paleocystophora a Paleohalidris z Fucales (CLAYTON 1990).
Výsledky analýzy SSU rDNA ukazují, že chaluhy jsou monofyletická skupina, sesterská k Tribophyceae (=Xanthophyceae). Jejich klasické systematické členění je založené převážně na způsobu rodozměny, pohlavního rozmnožování, způsoby růstu a typu stélky. Ačkoliv je takto komplexně založeno, ne zcela odpovídá výsledkům, získaných pomocí sekvencí SSU rDNA.

Přehled zástupců

skupina typů s isomorfickou rodozměnou

- sporofyt i gametofyt jsou morfologicky stejnocenné, nevelkých rozměrů.

Ectocarpus siliculosus - kosmopolitní druh, která často proniká i do brakičtějších vod v ústí řek. Jsou to jemná větvená vlákna. U tohoto druhu byl u chaluh poprvé objeven feromon (viz rozmnožování). Pohlavní proces je izogamický – gamety se vyvíjejí v unilokulárních sporangích. Nepohlavní rozmnožování probíhá pomocí zoospor, které se vyvíjejí z plurilokulárních sporangií.
Padina pavonia - plochá listovitá stélka - vypadá trochu jako ucho, jako jedna z mála chaluh hodně inkrustuje vápencem. Jako tropický prvek proniká i do Středozemního moře.

skupina s heteromorfickou rodozměnou

- sporofyt je velký složený z fyloidu, kauloidu a rhizoidu a gametofyt je jen mikroskopické krátkověké vlákno. Pohlavní proces je oogamický.
Laminaria - (anglicky kelps) je běžný temperátní až boreální rod chaluh. Druh L. japonica se v západním Tichomoří pěstuje jako potravina. Druh L. solidungula - tvoří dominantu na pobřeží vysoké Arktidy a Aljašky. Vytváří tam značnou biomasu, ačkoliv je tam osm měsíců polární noc. Na pobřeží Severního moře je nejběžnější druh L. digitata s dřípeným fyloidem.
Macrocystis - tvoří podmořské “lesy”, může mít až 60 metrů. Průmyslově je využívaná na produkci alginátů. Nejvíc rozšířena v severovýchodním Tichém oceánu, ale v podstatě ji lze najít kosmopolitně. Rod obsahuje asi 4 druhy, které ale často hybridizují.

skupina bez střídání generací

- celá rostlina je sporofyt, gametofyt je redukován pouze na gamety
Tyto gamety vznikají po meioze v konceptakulích, které jsou na zvrásněných a zbytněných koncích větví sporofytu , tzv. receptákulích. Pohlavní rozmnožování je oogamie.
Fucus - mnoho druhů, hlavně na skalnatém pobřeží severní polokoule
Sargassum - jako všechny chaluhy rostou četné druhy tohoto rodu žijí benticky po celé zeměkouli, ale dva druhy žijí jako volně se vznášející druhy v Sargassovém moři.

Letem světem aneb alespoň tohle si před zkouškou přečtěte

- většinou mořské; mikroskopická vlákna nebo až několik desítek metrů velké pletivné stélky
- chlorofyly a i c , β- karoten a fukoxanthin
- zásobní látky laminaran (β-1,3-glukan), manitol, olej
- často sekundární metabolity s antibiotickými nebo herbivory odpuzujícími účinky
- buněčná stěna z alginových kyselin, dále v menším množství obsaženy celulóza a fukan
- rozmnožování – typická rodozměna – izo i anizomorfní; nepohlavní: zoosporami nebo fragmentací stélky; pohlavní: izogamie, anizogamie, oogamie
- žijí převážně v litorálu chladnějších moří
- využití alginových kyselin a sekundárních metabolitů v potravinářství a farmacii