Třída Prasinophyceae

Stručná charakteristika

Drobná skupina, která má ale velký fylogenetický význam. Většinou jsou to volně žijící převážně mořští, ale i sladkovodní bičíkovci. Prasinos = řecky zelený.

 

Stavba buňky

Povrch buňky je kryt šupinami, thekou podobnou chlamys (viz dále Chlamydophyceae), nebo jsou nahé. Počet bičíků se pohybuje od jednoho u r. Pedinomonas (také Marsupimonas a Resultor ) až po 16 u druhu Pyramimonas cyrtoptera . Existuje ale i rod Bathycoccus, který je kokální a bez bičíků (EIKREM & THRONDSEN 1990), u mnoha zástupců jsou popsány nepohyblivá stádia – přisedlé dendroidní kolonie nebo palmeloidní agregovaná stádia. Mají většinou jen jeden chloroplast, který ovšem může mít mnoho laloků, pyrenoid se škrobovou vrstvou a často i stigma. Mnoho druhů má jako hlavní přídatný pigment specifický xanthofyl prasinoxantin. Pozn. 1.
Většinou se živí autotrofně, ale některé druhy jsou schopné až fagotrofie (Cymbomonas, Halosphaera - SYM & PIENAAR 1993).
Jsou u nich zastoupeny všechny tři druhy mitózy, které se vyskytují u zelených řas – viz Chlorophyta – úvod.

 

Rozmnožování

Dosud bylo pozorováno v podstatě jen nepohlavní rozmnožování schizotomií, u druhu Nephroselmis olivacea byl popsán ale izogamický pohlavní proces a heterothalie (SUDA et al. 1989).

 

Ekologie

Nemají žádnou obecně shodnou ekologii.

 

Fylogeneze

Prasinophyceae jsou nejprimitivnější zástupci zelených řas. Analýzy SSU rDNA je jasně oddělují od ostatních zelených řas, ale jedná se o několik odlišných skupin, nikoliv o jednu (STEINKÖTTER et al. 1994). To prokazují i biochemické studie – např. mají šest různých kombinací přídatných pigmentů,  jejich stáří i heterogenitu hezky demostruje i existence tří typů mitóz
Do jedné skupiny je zde řadíme čistě z didaktických důvodů. Pozn. 2
O několika zástupcích je známo, že vytváří vysoce rezistentní organické struktury, kterým se říká phycomata (občas nesprávně označované jako cysty, ale cysta  je striktně vzato  až klidové stádium, kdežto phycomata se dělají už „za živa“). Ty jsou občas nalézána v paleosedimentech: je možné, že už v prekambrických (LOEBLICH 1974), ale zcela jistě ze siluru (COLBATH 1983). Byly popsány vyhynulé rody Melikeriopala, Dictyotidium, Pterospermella atd.

 

Přehled zástupců

Pedinomonas (minor) (pedinos= řecky plochý) – uzavřená pleuromitóza, jarní plankton stojatých vod, i půdní druhy. Má jeden bičík (buňka je nesymetrická), chloroplast obsahuje stigma a pyrenoid. Byla u něj popsána izogamie. Pozn. 3
Pyraminonas tetrarhynchus - buňka má tvar obrácené pyramidy, z kráterovité jamky na předním konci vyrůstají 4 stejnocenné bičíky. Povrch těla i bičíků kryt šupinami. Buňka na první pohled vypadá symetricky, ale není, protože jádro je posunuté na jednu stranu jamky a ostatní organely na druhou. Sladkovodní, u nás žijící bičíkovec. Má otevřenou ortomitózu.
Prasinocladus marinus - nárostový druh, žijící v mořském litorálu. Na povrchu má théku, po dělení se nerozpadne, ale stanou se z ní stopky na přichycení k substrátu. Částečně uzavřená ortomitóza.

 

Letem světem aneb alespoň tohle si před zkouškou přečtěte

O těchto řasách je známo tak málo, že se to zestručnit nedá. Tak si to laskavě přečtěte celé.

 

Pozn.1.
Např. kokální druh Pycnococcus provasolii byl zařazen do této skupiny pouze proto, že ho má (GUILLARD et al. 1991).
Pozn.2
Podrobnější rozdělení Prasinophyceae na více tříd dosud bylo navrženo jen u některých skupin, například MOESTRUP (1991) navrhuje jednobičíkaté formy zařadit do zvláštní třídy Pedinophyceae atd.
Pozn.3
Byla popsána symbióza jiných druhů r. Pedinomonas s Radiolaria (CACHON & CARAM 1979) a s obrněnkou r. Noctiluca (SWEENEY 1976).